Kilian Jornet: Neviditeľná hranica

12.05.2016

Diskusia (1)

Ako mladík zabehol rekord v behu okolo Mt. Blancu (170km), popri tom sa stal skialpinistickým šampiónom, v Amerike zabehol traťový rekord na Hardrocku, asi najťažšej stomíľovke z tých najslávnejších. Začal behať a vystupovať na vrcholy - rekordy na Matterhorne, Mt.Blancu, Kilimanjare, Mc.Kinley, Aconcague. Minuloročný pokus o Everest zastavilo zemetrasenie. V tejto zime opäť vyhrával v skialpinizme: majster Európy vo verticale, víťaz Pierra Menty. Pár dní po Pierra Mente dal v oblasti Mont Blancu náročný extrémny prvozjazd. S Uelim Steckom preliezol klasiku v severnej stene Eigeru.

National Geographic ho vyhlásil za dobrodruha roka. Na festivaloch ste mali možnosť vidieť film Summits of my life. Už dávnejšie vyšla knižka Bež alebo zomri. Po jej prečítaní som žasol. "Toto písalo to chlapča, čo ešte nikdy do práce nechodilo a má šťastie na talent a na podporu od Španielskeho športového zväzu??!"

Veru, priznám sa že som ho kedysi podceňoval. "Len ďalší skúmavkový športovec, uvidíme kde bude za pár rokov!" Pomyslel som si kedysi...

Bol som len veľmi neinformovaný, sorry...

Túto zimu sa mi dostala do rúk jeho nová knižka s názvom Neviditeľná hranica. Už som bol trošku pripravený... začítal som sa do nej, že čo to, no ale tak teda no Ty Kokso!

To kto písal?!...

Nenapíšem už nič viac, netreba. Dokonca aj tie myšlienky o definícii pretekania a vrcholového športu, čo sa mi v hlave rojili dlhé roky a chystal som sa ich raz sformulovať, jasne a stručne to dať na papier... Netreba. Už je to tam...

Môžete ho milovať alebo nenávidieť. Rešpektovať? Nechať sa inšpirovať?

Kilian je tu.

Ďaleko pred ostatnými...

Vybral som len ako ukážku, namiesto nejakej recenzie zopár krátkych úryvkov a citátov z knižky Neviditeľná hranica. V knižke je toho ale oveľa viac...

Martin Bartoň

Kiss or kill od Marka Twighta:

„Když se podíváš okolo sebe a zjistíš, že jsi obklopen lidmi, kteří jdou

stejnou cestou jako ty, děláš cosi špatně.“

„Rozdíl mezi sportem a drogami spočívá v tom,

že poté, co strávíš den na drogách, je ti mizerně,

ale po extrémním výstupu

se cítíš jako Bůh.“

Mezi těmito hřebeny Lionel Terray pochopil,

kdo jsme my, kdož žijeme mezi mapami a sníme o špičatých

vrcholech, a dal své knize ten nejlepší název v historii: Conquistadoři

zbytečného. Lézt na vrcholky hor totiž k ničemu není, alespoň ne

z hlediska ekonomiky, která dnes hýbe světem. Nahoře nenajdeme

nic materiálního, avšak z duchovního pohledu tam najdeme úplně

všechno.

Na horách je to jako v loterii, když si koupíš hodně losů, dříve nebo později budeš

vylosován.

Víš, co je štěstí? Absolutní štěstí? Není v okamžiku, kdy něčeho

dosáhneš, kdy už vše pomíjí. Ne, největší štěstí se nachází v momentě

těsně předtím, než něčeho dosáhneš, ve chvíli, kdy zjistíš, že onu věc

zvládneš.

Občas bychom si měli dávat pozor, o čem sníme,

protože se nám to může splnit.

„Když jsem byl mladý,“ začal vyprávět Stéphane, zatímco si sundaval

batoh, aby z něj vytáhl poslední teplé oblečení, „jedním z největších

hrdinů v údolí byl Jean-Marc Boivin. Říkával ‚Pour vivre, il faut risquer‘.

V devětatřiceti letech zemřel při BASE jumpingu na vodopádu Salto

Ángel ve Venezuele. Byl součástí generace, jejíž horolezecké expedice

a lezení na vysoké úrovni byly brány jako obyčejné aktivity a nedošly

uznání, jestliže se nejednalo o špičkový výkon.“

Tu noc jsme s obdivem hovořili o generaci hrdinů, kteří zároveň

byli i kluci se svými vlastními obavami. Byli generací, kterou pohřbívali

jejich rodiče. Je otázka, zda stojí za to zemřít pro své sny. Bezpochyby

nikoli, ale jedna věc je vážit si života a něco jiného je nežít, nejít

za svými sny, nezamilovat se, nebojovat, netrpět.

Stéphane mi vždycky říkal, abychom nepospíchali, že hory nikam

neutečou. Když já mu odpovídal „nenechávej na zítřek, co můžeš

udělat dnes“, vždy se s povzdechem otočil a odešel. Myslím, že teď

už chápu, že s nabýváním zkušeností nevzrůstá sebejistota. Naopak,

pokaždé když vyrazím do hor, vidím nové věci, které nabourají moje

přesvědčení, že něco vím. S přibývajícími zkušenostmi se čím dál

tím víc bojím. A strach je nezbytný pro přežití, aby v pravý okamžik

rozsvítil varovné světýlko intuice, signalizující, že dnes je lepší

se otočit, jít domů a dát si horkou čokoládu. Zkušenost říká, že

hory setrvají na svém místě a počkají na mě. Do zítřka, pozítřka,

stále.

Když jsem tenkrát v tom bivaku usínal, než se mi zavřely oči, uslyšel

jsem z úst svého společníka větu, která se k tomu okamžiku velmi

dobře hodila: „Yvon Chouinard říkal, že když vyrazíš do hor a vezmeš

si vybavení na bivakování, budeš bivakovat.“ Zasmáli jsme se,

Jak bych mohl v závodech vidět symboliku,

kterou jsem tam nacházel dřív? Jak bych v nich mohl vidět metaforu bitev,

boje, vítězství nebo porážky, když prohra v soutěži znamenala jen

ránu pro sebevědomí? Jak jsem to mohl brát vážně, když v horách jsem

mohl bojovat bitvu, při které kulky nebyly gumové, ale z olova? Závody

mě stále bavily, ale nemohly plně uspokojit mou touhu po objevování

a boji. Potřeboval jsem něco hmatatelnějšího, něco mně bližšího než

boj pod ochranou závodního čísla, s lidskými pravidly a omezenými

možnostmi toho, čeho jsem mohl dosáhnout, ale i toho, co jsem mohl

ztratit. To nejlepší, čeho můžeš dosáhnout v soutěži, je vyhrát závod,

titul, vnější ocenění, i když si ho vydřeš mnoha měsíci příprav a tréninku.

Je to ocenění skoro materiální, výsledek okamžiku, rozdíl jedné

desetiny více či méně. Tohle dává závodu krásu a obtížnost, ale zároveň

ho omezuje a zbavuje pestrosti… A co můžeš ztratit? Jak jsem již říkal,

můžeš jen utrpět dočasné zranění své ješitnosti.

Nikdy se mi nelíbilo přílišně se specializovat na nějakou disciplínu. Při soutěžení se necítím dobře. Raději přejdu z vertikálního kilometru na závod na 160 kilometrů, z technického závodu na lyžích na maraton v lehkém horském terénu. Myslím, že specializace je způsob, jak zlepšovat společnost a sloužit jí, ale pro jedince je to dávání všeho do nicotnosti. Vyhovuje mi všestrannost. Jsem sobec? Určitě. Vyrostl jsem ve víře v nezávislost a bojím se samoty. To ovšem neznamená, že bych neusiloval o dokonalost. Rád zkoumám, studuji, vylepšuji každý pohyb, abych se jí přiblížil. Jsem si však vědom, že jí nikdy nedosáhnu kvůli svému širokému záběru. Líbí se mi dokonalost, ale ještě více se mi líbí svoboda.

Proč bychom měli chodit, když můžeme běhat? (Kilian)

«Štěstí je fígl, který hledáš, a když ho najdeš, neuvědomíš si to. Je retroaktivní – dojde ti to zpětně. Štěstí je všude, jenom je potřeba je polapit, uvědomit si, že ho máš.» Stephane Brosse

Späť

+ Pridať príspevok

Diskusia

RE: Kilian Jornet: Neviditeľná hranica

Tatiana (tatiana.godarska@roche.com) - 05.07.2016

Kilian mal tuším 28 keď napísal Behaj alebo zomri. Takéto myšlienky! Presne to som si hovorila. Ovšem, keď som prečítala túto knihu, naviac poznajúc Mont Blank aj to, kde asi je chata na Talianskej strane, čo prežíval.. slzy, umócie, všetko som zdielala s ním. Málokedy si značím stránky a myšlienky na nich. V podstate asi nikdy. Občas si dám záložku. Ale u tejto knihy som značila jednu za druhou. Ako môže mať taký mladý človek takéto vyzreté myšlienky? Šapó. A teraz Vám poviem príbeh. Prišla som do Nórska a moji kámoši mi hlásili: Kilián ma švédsku frajerku a bývajú v Lyngen (popozerali sme fotky frajerky, barz šumná blonďatá švédka. No protiklady). Kúpili si tam domček. Vyšli sme si na Kirketaket/Isfjorden a moji nórski kámoši, že podľa instagramu tam bol Kilián pred týždňom. No to je pocit! Ideme v nedeľu do Todalsfjorden/Surnadal k trólom a kámoš čo bol behať pretek a nešiel s nami mi hlási: podľa instagramu bol Kilíán povedľa na kopci! Doslova na vedľajšom kopci.. bože to je pocit. Pondelok ráno a odlietam. Opúšťam milované Nórsko. Trondheim, Oslo. Idem v Oslo na toaletu a zopár dám pri umývadlách. Mihne sa slečna, hovorím si, tá vyzerá ako Kiliánova frajerka. A potom, si vravím, ale veď nórky a švédky vyzerajú všetky rovnako a tú som videla len na obrázkoch.. Už sa mi načisto sníva. Vyjdem z toalety a tam stál on: krehký, s veľkými očami. Pozerám na neho a vysúkam zo seba: Kilián? A on: Yes?!? .. Neviem, čo všetko sa vo mne odohralo, stihla som aspoň spoločnú fotku ale jedno viem, že som mu stihla povedať: Thank you. Thank you for all your thoughts you put in your book. Thank you for your book.."

TOP Partneri

Podpor Vetroplacha

Darujte kávu

Kilian Jornet: Neviditeľná hranica

Diskusia

TOP Partneri

Podpor Vetroplacha

Alpenverein

Top Články - za 30 dní

Fórum

Odporúčame vidieť

Ubytovanie

Partneri